Seděl jsem na travnaté zemi a vedle mě ležela mrtvola muže, co do posledního detailu vypadal jako já. Byl jsem to já. Měl i stejné znaménko v podpaždí, o kterém jsem nikdy nikomu neřekl a pod ochlupením stejně nebylo nikdy vidět. Chtěl jsem si být jistej, tak jsem mrtvého muže dokonale prohledal. Nevim jak „ho“ nazývat. Byl jsem to prostě já. Stále jsem si myslel, že trochu blouzním. Na sobě měl základní stalkerský oblek a vlastně nic navíc. Ani zbraň, ani proviant, prostě nic. Byl jsem naprosto rozhozenej. Sedět tady u břehu jezera a myslet na to, jak mám pohřbít sebe samého, bylo vyloženě bolestivý. Navíc se už stmívalo a zůstávat venku v noci není dobrej nápad. Vstal jsem, mrtvolu si hodil na záda a zamířil k opuštěnému komplexu kousek na východ od jezera. Věděl jsem, že je prázdný a určitě tam pro sebe najdu místo na nocleh. Se zvláštním břemenem na zádech jsem postupoval jen velmi pomalu a za narůstajícího šera jsem obcházel jezero, které s večerem začalo vydávat podivný zápach. Po levé straně se tyčili cihlové zdi velké továrny, kterou po prvním výbuchu černobylské elektrárny obsadili neznámí vědci, aby po nich zůstali jen stará podivná zařízení a spousta lidských zombií. Ty už se zde sice skoro nevyskytovali, ale nebylo vyloučeno, že by se tu ještě nějaké objevili. Při vzpomínce na jejich mrvé oči a zvuky které vydávají mi přejel mráz po zádech. Trošku jsem přidal do kroku a začal stoupat do kopce, který dělil jezero a plot kolem místa kam jsem měl namířeno. Obešel jsem roh stavení a zamířil východně ke vstupu do opuštěného areálu. Prošel jsem skrze proraženou závoru kolem budky, ve které svého času stál vrátný a vpouštěl návštěvníky dovnitř. Teď už uvnitř nikdo nebyl a jediné co jsem slyšel bylo šustění stromů a vzdálené krákání vran, snad kroužících nad nějakým mrtvým nešťastníkem.
Předemnou se rozprostíralo prostranství čím dál temnějšího komplexu a společnost mi dělala mrtvola mne samotného přehozená přes rameno. Nechtěl jsem přenocovat někde hluboko uvnitř, ale spíš v jedné z budov na okraji. Pokračoval jsem dál podél továrních hal, zdvižných jeřábů a skladů, zatímco moje břímě začínalo být těžší a těžší. Po chvíli moje uši zachytili známý zvuk. Hru na kytaru. Uviděl jsem skupinku stalkerů poklidně sedících kolem plápolajícího ohně. Jeden hrál teskné melodie na svojí kytaru, zatímco ostatní buď večeřeli nebo už lehce pospávali. Seděli v prázdném betonovém bazénu na bavlněných podložkách tak, jak to stalkeři dělávají, aby bylo vidět co nejdál a nic je nemohlo překvapit. Od dřívějších dob už toto místo není tak moc nebezpečné jak bývávalo a tak mi mělo dojít, že tu skupinku samotářů potkám. Potichu jsem vešel do ztemnělé haly po mé pravé straně a ukryl tělo do jednoho z barelů a víko nechal ledabyle pootevřené, aby pečlivě uzavřený barel nelákal artefaktuchtivé stalkery.
Rozvážným krokem jsem vyšel z tovární haly ven, vzal svou zbraň a oběma rukama si ji držel vysoko nad hlavou. Když jsem vešel do zorného pole stalkerů, všimli si hned mé zbraně nad hlavou a tak hrající samotář ani nepřestal brnkat. Ostatní tři se jen postavili aby se ujistili, že nejsem hrozbou a pak se znovu posadili k praskajícímu ohni.
„Můžu si přisednout?“ zeptal jsem se když jsem došel přímo k nim.
„Bez problému.“ odpověděl mladě vyhlížející stalker a pokynul rukou na volné místo u ohně. „Tak jakej jste měli den?“ položil jsem v podobných situacích často používanou otázku.
„Pár nic moc artefaktů, spousta snorků a až moc střeliva v tahu… byly i lepší dny…“ řekl stalker po mé levici a dodal: „Řikaj mi Klasa. Tohle je Péťa, tomu hrajícímu na kytaru říkáme Lennon a ten po tvé pravici je Bimbo“. Jeden po druhém mne posunkem pozdravili když zaznělo jejich jméno.
„Já jsem Ammo.“ řekl jsem a přisedl si ke kolegům. Z batohu jsem vytáhl zbytek bagety a zakousl se do ní.
„A tvůj den?“ zeptal se Péťa, veliký stalker s ošlehanou tváří po mé pravé straně.
„Nic extra…“ odpověděl jsem. „Podobně jako u vás, akorát toho střeliva jsem nevyplejtval tolik.“
Péťa se usmál: „Dobrej střelec jo?“
„Spíš štígrař.“ odvětil jsem s úsměvem.
„Tak by sis mohl vzít první hlídku. Já už únavou skoro nevidim.“
„Jo proč ne.“ odpověděl jsem. „Pokud nejsou ostatní proti?“
Klasa, ač mladý stalker, byl evidentně nekorunovaným vůdcem téhle skupiny. Dalo se to poznat dle jeho pohledu a tónu hlasu, kterým na mě začal mluvit.
„Vem si ji první, já poslední a zbytek se dohodněte jak je libo.“ řekl a lehl si na bok zády k ohni.
Už byla úplná tma a na obloze začaly vysvítat hvězdy. Nikdy jsem jich neviděl tolik, jako tady v Zóně. Byla to nádhera a já se ně dokázal dívat zas a znova každou noc. Při pohledu na ně mi v hlavě stále vyvstával obrázek, jak sebe samého tahám ven z krvavé vody. Hlavou se mi honilo tolik otázek, že mi to dlouho nedovolovalo usnout. Aspoň jsem rychle vyřešil svoji první hlídku a pak ji předal Bimbovi, se kterým jsem i chvilku příjemně pokecal. Za zvuků praskajícího ohně jsem pak pozdě v noci konečně zabral a usnul.
Probudil jsem se až za svítání. Ostatní stalkeři ještě spali a Klasa chodil kolem, sledoval okolí a já si musel uznat, že nebyl slyšet jediný jeho krok. Co nejtišeji jsem se zvedl a došel až k němu pod zrezivělý zdvižný jeřáb stojící hned u bazénu, ve kterém jsme nocovali. „Co plánujete dneska?“ zašeptal jsem svou otázku a díval se do dáli na severní kopce stejným směrem jako mladý samotář.
„Dlouho jsme nebyli v Baru. Zrovna putujeme z Limansku, kde se to docela hejbe. Je tam hodně pěknejch baráků a všichni se snaží zabrat si to nejlepší. Zabírají si i byty a zařizují první hospody. Nebýt těch anomálií, bylo by to pěkný a teď už i relativně bezpečný místo.“ Klasa pokračoval: „Navíc je to kousek od elektrárny a cesta od něj sem, k Baru a dál do Kordonu je taky v pohodě. S klukama si chcem vylejt zobáky v Baru a pak půjdem prodat co máme do Kordonu. Co budeš dělat ty?“
S odpovědí jsem váhal. Vždyť já vůbec nevěděl co budu dělat.
„Po tom co jsi mi řekl to asi půjdu omrknout do Limansku.“ zalhal jsem.
„Tim nic nezkazíš. V nejhoršim tam nakoupíš za skvělý ceny.
Skupinka stalkerů po rozloučení odešla svojí cestou a já zůstal opět sám se svými myšlenkami. Tělo z barelu němělo smysl vytahovat. Proč bych se s ním teď tahal. Na co by mi bylo. Měl jsem v plánu jít stejným směrem, jako jsem byl posledně s Nikolajem. Měl jsem dvě možnosti. Buď zjistit, co se dělo tam dole kde Nikolaj umřel a nebo hledat odpověď na to, že jsem potkal svého dvojníka. V druhém případě jsem neměl kde začít a třeba spolu obě záležitosti mohou souviset. Na nic jsem nečekal. Moje kroky vedly k ocelovému poklopu v zemi na západ od jezera Yantar, hned za druhým kopcem. Předpokládám, že po mém úprku zůstal otevřený a pokud ne, stejně jsem měl klíč, který mi původně dal chlápek, co si mne a Nikolaje najal, abychom tam dole pro něj našli nějaký papíry.
Dostat se na místo nebyl problém. Cestou jsem potkal jednoho snorka co si mě ani nevšímal, tak jsem ho taky nechal být. Dorazil jsem k masivnímu ocelovému poklopu zapuštěnému v kopci. Byl opět pečlivě uzavřen, stejně jako poprvé, když jsme k němu dorazili. Vytáhl jsem klíč a snadno jím poklop odemkl. Odsunul jsem těžké víko, odjistil zbraň a sestoupil po žebříku dolů. Vzduch kolem začal být typicky vlhký, přesně tak jak jsem očekavál. Zapnul jsem si svítilnu umístěnou na mém pravém rameni a po dobrých dvaceti metrech jsem konečně spočinul na zemi. Kolem mě jen tma a vlhký kámen. Cesta vedla dál jen jedním směrem, kterým jsem se také vydal. Zatím nebylo slyšet nic a já víceméně tušil, kdy kde na co narazím. Potichu jsem procházel temným podzemním tunelem a kužel světla od mé svítilny narušovala jen pára co mi šla při výdechu od úst.
Najednou se mi ale do očí rozsvítilo prudké světlo.
„Ruce nad hlavu!“ ozval se hlas a ozvěnou se táhl ještě dobrých pár metrů dál.
„Bimbo?“ zeptal jsem se nevěřícně.
Po chvíli nepříjemného ticha se ozval jiný hlas.
„No to si děláš prdel… Ammo? Jsi to ty? Co tu kurva děláš?“ v tomto hlase jsem rozpoznal Klasu.
„Dejte dolu to světlo…“ řekl jsem trochu podrážděně. „Tady někde bude mrtvola mého parťáka co tu umřel, když jsme tu byli posledně. Najal si nás jeden rusák, abychom mu sehnali nějaký lejstra.“
„To samý jako u nás. Vaše mise evidentně nebyla úspěšná?“ zeptal se do tmy Klasa. Ostatní si zapnuli svoje svítilny a naslouchali naší konverzaci, jejíž ozvěna se odrážela od mokrých stěn dál hluboko do tmy.
„Ne. Nikolaje něco rozmašírovalo na cucky a já omdlel. Když jsem se probral, vypad jsem odsud jak nejrychleji to šlo. A toho rusáka podělanýho jsem už nenašel.“
„Takže potom co se dozvěděl o tvém selhání, najal si nás. Svině jedna proradná. Posílá sem lidi jako na porážku.“ procedil skrze zuby Klasa.
Dál jsme pokračovali společně. Tunel, kterým jsme pomalu a obezřetně postupovali, byl velice dlouhý a lehce se stáčel na severovýchod, skoro jakoby směrem k Yantaru. I stěny kolem začínaly být čím dál více vlhké a čas od času jsem ucítil, jak mi navrh kapuce dopadla větší kapka. S parťákama jsem se cítil mnohem líp. Evidentně to byli profíci neb postupovali opatrně a sehraně. Věřil jsem, že kdyby tu byla past, určitě by ji neminuli. Začínala být čím dál větší zima a prostředí stále mokřejší a mokřejší. Po vyčerpávajících dvaceti minutách se chodba začala konečně rozšiřovat, aby nakonec vyústila do velké podzemní jeskyně, využívané evidentně jako skladiště nepotřebných věcí. Na stěně blikala poškozená zářivka, ale stačila, abychom mohli vypnout naše svítilny a místo důkladně prozkoumat. Žádnou past, ani nic co by nás mohlo prozradit jsme nenalezli a tak jsme se posadili na kolem postavené bedny a odpočívali.
„Sem jsi se s parťákem dostal?“ zeptal se mě Lennon. To bylo poprvé co jsem jej slyšel promluvit. Hlavou mi probleskla otázka, kde asi nechal svojí kytaru.
„Jo.“ odpověděl jsem. „K těmto dveřím patří ten samej klíč, co k poklopu tam nahoře. Za nimi už je regulerní chodba, ale pořád ne moc využívaná. Předpokládám, že tohle je skladiště zbytečností a zároveň zadní únikový východ. Někde v té chodbě bude tělo Nikolaje.“ „Takže dost keců.“ zavelel Klasa. „Nabijte kvéry a jdem dál.“
Otevřít větší železné dveře nebyl s klíčem žádný velký problém. Otevírali se do chodby, která uklízečku už pár let neviděla. Dohodli jsme se na rozdělení. Já, Lennon a Bimbo jsme se dali na východ a Klasa s Péťou na západ. Všichni jsme měli vysílačky a přeladit se na frekvenci kluků mi nedělalo problém. Postupovali jsme dál. Šlo evidentně o nějaký armádní komplex se zaměřením na vědu, protože jsme míjeli všemožné laboratoře, které sice nevypadali nepoužívaně, ale zeli prázdnotou. Osvětlení na chodbách fungovalo bezchybně a ani žádnou past jsme nenalezli.
Ve vysílačce se ozval hlas Péťi: „Asi jsme našli toho tvýho kámoše Ammo. Je teda fakt v neskutečnym stavu. Co se mu stalo?“
Zamyslel jsem se a odpověděl: „Já… zapoměl… pamatuju si.. něco.. světlo… střelbu, ale víc nic.“ Sám jsem nechápal co to říkám. Vždyť jsem si to jasně pamatoval… předtím… Ještě zpátky v Baru jsem se to snažil starému stalkerovi přiblížit. A já to zapoměl! Cože?!
„Co to kecáš?! Jak jako zapoměl?!“ ozvalo se z vysílačky.
Chvíli jsem byl ticho a jen zíral před sebe. Lennon s Bimbem na mě koukali a čekali co řeknu. „Ne fakt promiň… já pořádně nevim co se tu stalo.“ řekl jsem.
„No budiž… vzhledem ke stavu, v jakym je tělo tvého kamaráda se dá usuzovat, že to asi nebyla prdel. No nic… jdem dál. Drž se…“ dořekl Péťa a vysílačka se odmlčela.
Náš cíl byla hlavní kancelář ředitele vývoje. Bylo překvapující, že jsme tam nikoho nepotkali. Ani armádu, ani vědce a ani mutanty, kteří se v podobných případech takovýchto komplexů rádi zmocňují. Elektřina ale fungovala což svědčilo o tom, že toto místo bylo využíváno myslící bytostí.
Obezřetně jsme postupovali šedými chodbami dál a prozkoumávali místnosti, na které jsme cestou narazili. V jedné kuchyňce se mi podařilo ukořistit pytlík pražené kávy. Za tohle barman zaplatí pěknejch pár rublů. Když jsem si svou kořist vkládal do batohu z vysílačky se ozvalo:
„Co se stalo??? Ozvěte se!“ řval Klasa do vysílačky jako pominutý.
„Klid klid! Jsme v pohodě! Jsme všichni tři v pohodě!“ opakoval Lennon, „o co jde co se u Vás stalo?“
„Jak všichni tři?! Co tim myslíš všichni tři v pohodě! Vždyť mi u nohou leží Ammo a hazí sebou jako smyslů zbavenej!“ z vysílačky se opravdu ozývalo nějaké skučení.
„Co to doprdele meleš za hovadiny!“ zařval do své vysílačky Bimbo a já už začínal tušit. Z vysílačky se ozval Klasa, který se evidentně snažil uklidnit sám sebe.
„Ok… ok… šli jsme chodbou, dávali bacha. Najednou proti nám vyběhl Ammo. Lek jsem se a tak jsem poslal kulku jeho směrem. Dostal do stehna. Snažil se utýct, vůbec nás nepoznával, je uplně mimo. Teď tu leží celej vystrašenej. Mysleli jsme že se Vám něco stalo! A co kurva myslíte tim, že jste všichni tři v pohodě?! Ammo je tady!“ dořekl Klasa a pravděpodobně přiložil vysílačku blíž k tomu, koho považoval za mě samého.
Všichni tři jsme nevěřícně zírali na svoje vysílačky, ze kterých se ozýval vzlykot stalkera, který zněl nade vší pochybnost na chlup stejně jako já.
Bimbo se na mě podíval a namířil mi svojí devítku mezi oči. Levou rukou vzal vysílačku a řekl: “Nechci tě strašit Klaso, ale Ammo je tu s náma. Živej a zdravej.“
„Co jsi zač?“ zeptal se Lennon a i on pozvedl svoji zbraň k mojí hlavě.
Pokračování příště…
Autor: Reesha
