Když se probudil, zjistil, že leží na tvrdé pohovce v malé, zamřížované místnosti. Bolestivě vstal a uviděl vysokého muže, stojícího před mřížemi. Když ho hlídač zahlédl, odběhl pryč a za chvíli se vrátil s jednočlenným doprovodem, který nevypadal zrovna přátelsky. Odemkl mříže, a dříve než stačil Vasilij cokoliv udělat, nově příchozí ho tvrdě přimáčkl ke zdi a začal se ho vyptávat. „Co seš zač? Jaký je tvoje méno?“ Vasilij se na okamžik otřásl, ale vojenský výcvik ho v minulosti připravil i na takovéhle tvrdé výslechy. Po chvíli přemýšlení odpověděl. „Michail Kamarov.“ „K jaký patříš frakci? Nejseš z Monolithu? Nebo vod Banditů? A co vod Svobody, co ty prašivče?“ „Ne, nepatřim k žádný frakci, v Zóně sem teprve pár dní a zatím sem se nestačil k žádný frakci přidat.“ „Fajn, vypadá to že nelžeš, na to já mam nos. Takže sorry že sem byl tak tvrdej.“ Vasilij si oklepal ze zad omítku a začal se vyptávat. „Můžu se zeptat, kde to sem?“ „Seš na základně Povinnosti, našli sme tě krátce po tý velký emisi, je zázrak že si přežil, vzpomínam si jenom na jeden takovej případ, ten to přežil dokonce dvakrát, ale to už je nějaká doba.“ Muž pokynul hlídačovi, a ten vytáhl Vasilův batoh. „Myslim že tohle je tvoje.“ Vasilij batoh otevřel, nahmatal plechovku s artefaktem, a když jí pootevřel, s hrůzou zjistil, že je prázdná. „Promiňte, ale nebrali ste z tohohle něco?“ „Za koho nás máš? Nejsme žádný zloději, radši vypadni a di si po svejch, než tě začnem z něčeho podezírat.“ Vasilij neváhal, vyběhl z cely, po malém schodišti se dostal na denní světlo a pokračoval směrem ke smetišti. Přemýšlel, co se asi mohlo stát, ale nenapadlo ho nic.
Už měl na dohled smetiště, když v dálce uviděl několik běžících lidí. V jejich rukou poznal zbraně, ale Vasilij měl už dost jakýchkoliv konfliktů a uvědomil si, že má pořád na sobě křovinatý oblek. Lehl si do hustého křoví u cesty, kde čekal asi půl minuty, než se kolem něj prohnalo několik vojáků. Na ramenou měli nášivku zelené psí hlavy, a Vasilovi ihned došlo, že se jedná o Svobodu, úhlavní nepřátele Povinnosti, raději se odplížil do bezpečné vzdálenosti, a ještě než opustil Agroprom, zaslechl zvuky boje ze základny Povinnosti. Teď už mu bylo ale vše jedno, zklamal, misi nesplnil, artefakt byl ztracen. Právě když Vasila začala naplňovat beznaděj, začalo hustě pršet. Kousek dál byl velký strom, tak k němu zamířil, na chvíli se jen tak opřel a zvedl hlavu. Za celý den toho měl dost, viděl tolik abnormálních věcí, že mu něco tak obyčejného jako je déšť přišlo jako požehnání. Za okamžik pokračoval dál, už se nehodlal zdržovat, navíc začínal být promoklý.
Když se vynořil na kraji Smetiště, narazil na známé tváře. Proti němu stál Anatolij s 5 dalšími muži, mezi kterými poznal i velitele s přezdívkou Poštolka. Celá skupina nevypadala zrovna nejveseleji, Anatolij měl krvavou skvrnu na boku, jeden z mužů se stěží udržel na nohou, Poštolka měl na ruce obvaz, další se opíral o svého kolegu, který měl obvázanou celou hlavu, poslednímu dokonce chybělo celé zápěstí. Přesto byli žoldáci naplněni optimismem, na nic nečekali a vrhli se k Vasilovi a začali mu všemožnými způsoby děkovat. Když se Vasilij chystal protestovat a říct že zklamal, Anatolij ho poplácal po rameni a vesele řekl: „Nám nic nevyprávěj, všechno povíš šéfovi, všichni už sou na tebe natěšený. Tak ať ho nezdržujem chlapi. Mimochodem, na základně nás čeká menší voslava dnešního vítězství, určitě si to zasloužíme.“ I když Vasila hlodalo svědomí, raději nic neřekl a vydal se za svými kolegy zpět na základnu Žoldáků. Když dorazili, Vasilij s překvapením zjistil, že na něj čeká několik žoldáků. Sotva ho zahlédli, hned začali všichni tleskat. To už ale nevydržel, a tak ignoroval své fanoušky a rozběhl se přímo do kanceláře Jogy. Ten už na něj také čekal, ale ještě než se stačili obejmout, Vasilij bez bez rozmyslu vychrlil: „Pane, zklamal sem, artefakt je pryč.“
Pokračování příště…
Autor: DarthCvrnda
